Kdo co kde jak proč? Aneb malý průvodce, který by mohl někomu pomoct při cestování. Je nádherná a při své obrovské rozloze ohromně rozmanitá. Vysoké hory, dlouhé bílé pláže, hluboké pralesy, krásná jezera, nádherná příroda, to vše je Indonésie. K tomu převážně milí lidé, především Sumatra byla v tomhle skvělá. Medan má sice přes tři miliony obyvatel, ale místní mladí lidé se tam večer co večer nudí a nemají co dělat, takže létají na jiné ostrovy za zábavou (Jakarta, Bali…). Pohlcení pop kulturou je v Indonésii až neuvěřitelné, lidé zde milují reality show, karaoke a Angry Birds.
Peníze
Indonéské rupie, cenu vydělte pěti sty, nebo jednodušeji vynásobte dvěma a vydělte tisícem 🙂 Existuje zde spousta bohatých lidí, ale ještě více chudých a ještě chudších, v zemi bují obrovským způsobem korupce. Z navštívených zemí byla jednoznačně nejdražší na náklady, bydlení i potraviny byly občas téměř na úrovni evropských cen. Alkohol jsme potkávali jen ve formě piva za cenu okolo padesáti až šedesáti korun (25.000-30.000), jednou jsme dostali domácí palmový arak, jinak se dá pít jen ve vyloženě turistických centrech jako třeba Kuta a za dost velké peníze i na naše poměry – cena láhve běžné vodky nebo rumu stojí více než tisícovku. Pokoj nás stál v průměru tak 200 korun (100.000) na noc, jídlo okolo třiceti až padesáti (15-25.000), ale dalo se velice výjimečně najít i za třeba dvanáct (6.000).
Jídlo
Rýže, nudle, rýže, nudle a pořád dokola, ale chutně 🙂 Autentická kuchyně se odehrává na ulici, buďto ve stáncích nebo v tzv warungu a opět jako v Thajsku – čím zanedbanější, tím autentičtější a chutnější. Kuře (stehno, křídlo atd) nedoporučuji, je hodně malé a děsně vysušené a ne zas tolik dobré. Rozhodně okuste mořské plody a tuňákový steak, tyhle věci skutečně stojí za to. Jinak klasika je Nasi goreng (rýže) nebo Mie goreng (nudle), což je zelenina s kořením, k tomu často vajíčko nebo pokud je na výběr, tak například maso, tofu či tempe. Tofu jsem moc často neokusil, ale když ano, bylo vážně dobré, což bývá kamenem úrazu spousty asijských restaurací a bister v Čechách. Pikantnost jídel pro někoho může být problém, já byl jemně nespokojen, čekal jsem to pálivější 🙂
Přesuny
Cestování jako takové se dá pojmout všelijak, my volili často veřejné prostředky před minibusy cestovek, je to autentičtější, zajímavější a levnější. Jen je si potřeba dát pozor na to, že přes noc veřejná doprava moc nefunguje, jen letadla nebo vlaky a těch jen velice poskrovnu. Měli jsme dos přeletů, vyplatí se to. Z ostrova na ostrov to je třeba hodina či dvě namísto v krajním případě třeba dvou dní po zemi z centra Sumatry na Jávu nebo lodí jinde. A cena není přemrštěná, především mimo sezonu, jednosměrné lety nás nestály více než nějakých snad třináct stovek. Je už na Vás, jak moc pohodlí chcete/potřebujete a kolik času jste ochotni obětovat přesuny, my si raději připlatili, ale především místní přesuny na Sumatře po ostrově stály několik dní. Může se stát, že i cestovka nabídne lepší cenu, ale jsou to výjimky. Na popojíždění po okolí doporučuji půjčit si motorku, cenově vyjde na sto až sto padesát, benzín od sedmi (u pumpy) do dvanácti korun z petky prodejců u silnice. Často se půjčují jen od rána do setmění, tedy na osm hodin, ne dvacet čtyři. Policie vyžaduje mezinárodní řidičák, půjčovna ani dobré slovo, že jste na tom kdy seděli.
Ubytování
Bydlení je na celkem dobré úrovni, najít čistý pokoj s vlastní sociálkou nebyl takový problém. Popravdě kdybychom chtěli cestovat na nižší náklady, ultralevné bydlení jako v Indii nebo v Thajsku nebylo k mání nebo jsme o něj ani nezavadili. Cena se dá usmlouvat, především při pobytu na více nocí. Při dlouhodobém (měsíc a více) se dá cena snížit na zlomek původní.
Lidé a jazyk
Indonésané komunikují s cizinci rádi, nevadí jim ani jazyková bariéra. Šel jsem po chodníku v Jogjakartě, přišel ke mně stařík, že si s ním mám sednout na lavičku. Chvilku si takhle vedle sedíme, on mi něco vypráví v indonéštině a vypadá u toho velmi spokojeně. Stačí se usmívat, pár minut poslouchat a sledovat kolot života okolo. V tomhle byla výhoda cestovat ve dvou, místní neměli problém a ostych nás oslovit. Indonéština je poměrně jednoduchý jazyk, navíc používá latinku, takže domluvit se je o dost jednodušší než v Indii nebo Thajsku. Vyplatí se naučit pár frází, především číslice, pomáhá to při nákupech a placení navíc místní to docela ocení.
Služby:
Jako snad v každé zemi jihovýchodní Asie zde život plyne trochu jinak, povolněji, rádoby bezstarostněji. Nečekejte zázraky, o to příjemněji můžete být občas překvapeni. Třeba mobilními službami – sim karta od Telkomsel vyjde na stovku (50.000) a datový tarif pro závislé s 2GB dat na měsíc sto dvacet (60.000). Zato při čekání na obsluhu občas vyrostete. Smlouvání funguje i tady, je to nutné a zábavné, připravte se. Najít správný autobus nebo místo může dát občas práci, ale místní velice rádi pomohou. Bohužel je jejich motivace často finanční, nabídka čehokoliv nebývá nezištná především prohlídka polí, továren, výroben atd. Nestyďte se a ptejte se, ptejte se, ptejte se, získáte informace, výhody a další možnosti. Stačí se zeptat, zrovna tohle nic nestojí 🙂
Počasí
My byli v Indonésii v období dešťů, což přináší několik věcí. Především fakt, že nám pršelo snad každý den (překvapení!). Naštěstí až pozdě odpoledne, večer nebo v noci, kdy spadla obloha, ale často to zanedlouho přestalo. V Medanu to bylo vždy okolo páté odpoledne, v Jogjakartě okolo druhé, v horách klasicky bez varování a nepředvídatelně, ale taky vždy až odpoledne. Dopoledne pršelo asi hodinu v Tang Kahanu. Mimo sezonu seženete především u moře levnější ubytování, dá se lépe smlouvat. Na Karimunjawě se na celém ostrově vypínala od pěti rána do pěti večera elektřina, a veřejné pláže se mimo sezonu nečistí.
Nej
město – Jogjakarta, živé, až živelné metropole na jihu Jávy
ubytování – Secret Garden v Ubudu, Bali – čisté pokoje, příjemný pan domácí, mimo sezonu jsme měli každý vlastní pokoj za 100.000, někomu může chybět klimačka
jídlo – těžké rozhodování mezi plněnou kalamárou ve vesnici u Amedu, tuňákovým steakem v Bintang Baru v Jogji a „obyč“ nasi goreng v jednom warungu cestou z hor k moři na Bali.
pláž – pláž s černým pískem měla úžasnou atmosféru, na válečku byla nej u hotelu Nirwana na Karimunjawě
památka – Tampak Siring – očistný chrám na Bali nedaleko Ubudu
Jestli se budu chtít někdy vrátit? Rozhodně ano, sice asi na jiné ostrovy, ale i tak jsem si tuhle zemi hodně zamiloval. Dokonce jsem ji byl schopen vnímat velice realisticky, bez superlativ, vnímat více než kde jinde její negativní stránky. I tak Indonésii považuji za úžasnou zemi a snad první, kde bych si dokázal představit žít. Je nádherná.
