Zase jsme o kus dál na naší trase, časově cca v půli, programově víceméně finišujeme. Ačkoliv jsme strávili v Jhansí nejvíce času, na net jsme se mohli dostat pouze z počítačů v internetových kavárnách, protože tam pojem wifi ještě nedorazil a vkládat hesla do cizích strojů jsem vážně nehodlal. Smůla okolo Jhansí nás provázela od samého počátku plánování cesty, kdy jsme zjišťovali, že neexistují spoje, které potřebujeme a ostatní mají nesmyslné časy odjezdů nebo waitlist (čekání na potvrzení přidělení místa ve vlaku – je to složitější než u nás, ale má to svůj význam, opodstatnění a dokonce i smysl). Poté jsme objevili, že ani s hotely to tam není zrovna růžové a nazvali interně Jhansí prokletým městem a nebyli jsme daleko od pravdy. Již v Agře mě přepadla jakási viróza, naštěstí ne střevní, měl jsem teplotu, bolehlav, ráno jsem se budil úplně propocený s varhánky na prstech. Začal jsem s léčbou Ibalginem a pak přešel na místní obdobu Paralenu a dnes jsem již fit. Bohužel mi tato viróza značně znehodnotila výlet do města Khajuraho, známého svými chrámy s výjevy z Kamasútry. Do Jhansí jsme cestovali z nádraží Agra Cantt, což je jednoznačně nejhůře zapáchající nádraží, které jsme prozatím navštívili a vzhledem k tomu, že mi nebylo zrovna nejlépe, zvedal se mi z toho smradu značně kufr. Pro jednou jsme využili cesty třídou sleeper a je to prostě uff. Tohle je pravá Indie bez jakýchkoliv přikrášlování, realita až do morku kostí. Najít na dlouhatánském vlaku správný vagon je jedna věc, dostat se na místo další a vydržet na něm ještě další. Není problém se dát do řeči s místními, po stopadesáté vysvětlit, ze které země jsme přijeli (jsme mezi Německem, Polskem a Rakouskem [Austria]. „Německo? Neznám.“ Polsko ani neokomentuje, nad Austrií pokývá hlavou, že zná, ale stejně mámě pocit, že myslí Australia). Cestující neustále courají, přesedají z místa na místo, hlučně debatují, některé čeká i 18 hodin cesty. Ačkoliv se kupují na tento typ vlaků místenky, kapacita je očividně překročena, v jednu chvíli mi pod nohama sedí mladičká matka se spícím dítětem v náručí. Vozy neustále prochází pár lidí nabízející různé druhy občerstvení, sortiment doplňují ve stanicích prodavači, řvoucí do zamřížovaných okének svoje nabídky zboží, nejčastějí „čáááj, čááájééé, čáááááj!“. Najednou se odkudsi vzadu vlaku ozývá pravidelné cinkání, tak charakteristické pro krišnovy stoupence. Za pár minut se skutečně objeví i v našem voze, nesou dva kýble s jídlem, rozdávají jej všem okolo a nic nekasírují, cestující se ani netváří, že by něco takového měli vůbec v plánu. Pokrm byl tedy patrně zdarma, ale smrděl hůře než záchody, ostatní okolo se do něj pustili a umaštěnými prsty se jím s chutí nacpávali. Ani nevím, jestli jsme jeli čtyři, pět nebo kolik hodin, čas v Indii a na jejích železnicích obzvlášť plyne svým vlastním ospalým tempem, venku je temná noc. Jestli byl příjezd do Jaipuru hrůzný, naháněči v Jhansí byli ještě dotěrnější a již jaksi rozdělení do kast. Hned u vagonu se na nás nalepili dva solidněji oblečení muži (až jsem si říkal, že dráhy dávají za úplatu echo o pohybu cizinců), nejdříve šli mlčky vedle nás, v hale nás předehnali a prostými gesty odháněli všechny řidiče motorikšů. Procházíme beze slov a zbytečných pohledů okolo sebe skrz dav rovnou na stanoviště rikšů, jdeme k prvnímu obsazenému postarším řidičem, který však poslušně opouští svoje místo za řídítky, když přicházejí ti dva solidně vyhlížející z peronu. Ti sedají na místo řidiče, ptají se kam chceme a vezou nás pryč z nádraží. Nezbývá nám, než věřit, že se dostaneme k hotelu Tulsi, který jsme na poslední chvíli našli, ale nezarezervovali. Cena 4500Rps za noc nás otočila hned na recepci směrem zpět do spárů rikši, jedeme do hotelu Samrat, kde již zůstáváme, ale díky tomu jak vypadá a kolik stojí, pouze na jednu noc. Druhý den objíždíme město a hledáme jiný hotel. Jhansí je nejchudší město ze všech, kde jsme zatím byli, děti oblečení do jakýchsi pytlů si hrají na okrají rušných silnic, všude se pasou krávy, naproti hotelu High-Way, který jsme nakonec vybrali, dokonce i s obřími polodivokými prasaty. Naše bílé obličeje zde jsou opravdu exotické, zírají na nás více a upřeněji než kdekoliv předtím a za celý náš pobyt jsme na někoho „neindického“ nenarazili. Po přestěhování se si dáváme den klidu v hotelu, čeká nás brzké vstávání na vlak 2:25 směr Khajuraho, který jel nakonec díky zpoždění až ve 4:25. Khajuraho má malé nádraží staré teprve asi dva roky, město je také neveliké. Jedna část chrámů je placená, zbytek je zdarma. Sošky jsou precizně vytesávané, do detailů vyvedené. Je mi mizerně, vedro to jen zhoršuje, proto si v jednom tichém chrámu sedám doprostřed chladné podlahy pro krátkou meditaci. Den nato jsme měli v plánu návštěvu městečka Orchha, vzdáleného od Jhansí okolo 20km. Pro mne osobně to byl nejlepší zážitek, který jsme zatím v Indii zažili. Za prvé se mi udělalo konečně dobře, za druhé jsou lidé v Orchha velice milí a klidní a město, chrámy a okolní příroda jsou prostě úchvatné. Scenérie, které pozorujeme z místní pevnosti připomínají Thajsko – ze zamlžené krajiny vyčuhují špičky stromů a věžičky chrámů nebo svatyň rozesetých všude okolo, prostě nádhera. Zkoušíme i návštěvu místního národního parku, kde neumí nikdo anglicky, mapky jsou pouze v hindštině a jsme odkázání pouze na řidiče rikši, který anglicky sice taky neumí, ale aspoň nám ukazuje zajímavá místa. Podle mapky parku je vidět, že je rozdělen na několik částí, k každé z nich je patrně k vidění jiné zvíře. Okolo nás krouží stovky vážek a motýlů. Orchha je dosti neprávem opomíjené město, pro mne prozatím nejlepší zážitek a to jsme prošli sotva desetinu parku a neviděli všechny chrámy. Poslední den v Jhansí jsme strávli prohlídkou pamětihodností tohoto města, tedy chtěli jsme, ale ani tento řidič neuměl téměř anglicky a nasměrovat jej, kam jsme potřebovali nebylo prostě možné, proto jsme se dostali pouze na pevnost, kam jsme byli zatáhnuti na jakousi místní slavnost, usazeni na židle, přičemž jsme si připadali spíše jako na stranické schůzi, byli v sedě vyfoceni patrně do místního plátku a natočeni kdo ví, kam vlastně. Bílé tváře jsou v Jhansí opravdu raritou, kterou místní bulvár nemohl minout 🙂 . Teď sedíme ve vlaku směr Varanasí, kam naštěstí přijedeme za světla, už jsme se prospali, celkově má cesta trvat něco přes 12 hodin, ale již nyní jsme tuto dobu přetáhli.
Zvětšit mapu