Na netu nebo v Lonely Planet nalezené ubytování jsme nemohli najít, ale v dané části města se to různými hostely jen hemži, takže stačí popojít pár kroků a už je kde složit nejen hlava. Tentokrát výběr padl na J & D Guest House, který vedla drobná paní domácí. Úzká ulička vedoucí dozadu skrývala několik skromně zařízených pokojů, dvoulůžko za sympatických 200THB, peřiny vypadaly poněkud ušmudlaně, tak jsme se poptali po povlečení. Odpověď byla prostá – v noci je vedro, povlečení na peřinu není třeba a tím pádem ani k dispozici. V Mai je údajně přes 300 chrámů, my jich prošli snad okolo dvaceti, což stačilo k tomu, aby se nám začaly téměř dokonale slévat dohromady. Zkuste si v Praze během dvou dní projít stejné množství cestou potkaných kostelů a pak je vyjmenovat a popsat. Program jsme v tomto městě moc vymyšlený neměli, tak se stalo, že jsme v něm celkem nesmyslně zabili dva dny, což byla rozhodně škoda, protože v méně či více vzdáleném okolí je toho k vidění skutečně mnoho. Zdejší večerní, či spíše noční trhy byly podstatně zajímavější, než ty v Rai, sice bez kulturního doprovodu, ale s nižšími cenami, které se daly navíc usmlouvat. Vzal do ruky balíček s indickým karí a zeptal se na cenu (450THB) a šel pryč a dostal se na třetinu. Jde to, když se chce 🙂 Nízká dostupnost koření ke koupi nás mírně zklamala, v Indii jsme koření a rýži potkávali na každém rohu. Místní kuchyně se, zdá se, již spoléhá pouze na velkovýrobce. Vyjížďka na loďce byla vážně vtipná Lonely Planet ji popisovala v krásných barvách, tak proč ji nezkusit. Měli jsme vidět nějaké místní „domorodce”, zajímavé výhledy a na konci farmu s občerstvením. Vyjížďka to byla příjemná, jen ta náplň 🙂 Náš lodivod do mikrofonu co chvilku něco za zahuhlal, rozumět mu bylo jen „po levé straně” a „po pravé straně”. Když nás na břehu upozornil na pár lidí u rozpadlých chatrčí jako na „local people”, pochopili jsme, že právě vidíme ony „domorodce”, za chvíli americkou ambasádu, jindy hotel a na konci slibovaná farma byl vpravdu zlatý hřeb plavby. Vše bylo dřevěné, staré nebo to aspoň tímto dojmem mělo působit. Byla tam vystavená kostra slona, umělí hadi, v jedné ohrádce běhaly slepice, v pár kotcích byli zavření králici a v jednom dokonce i pes. S neskrývanou radostí nás lodivod upozornil na malou žábu, dokonce živou. Den před odjezdem na jih jsme měli v plánu vidět Mezinárodní festival horkovzdušných balónů, od čehož jsme si slibovali třeba možnost se proletět. Letáky nás připravovaly na oheň, světelnou show, tance, hudbu a občerstvení. Víceméně se dostalo všeho, jen zase jinak, než si to člověk představuje. Balónů se nafouklo asi osm, pro mne jako člověka, který to nikdy neviděl, poměrně zajímavé. Pokud patříte do stejné kategorie návštěvníků nebo nadšenců, kteří horkovzdušné balóny mají velice rádi, budete asi spokojeni, jinak bych totu akci spíše nedoporučil. Další den byl v plánu přesun do Phetchanaburi s přestupem v Bangkoku, na který jsme si optimisticky vymezili hodinu času. Do Bangkoku jsme přijeli s více než dvěma hodinamo zpoždění, což znamenalo asi tři hodiny na nádraží a cestu levnějším spojem (na pokladně jsme dostali bez řečí vrácen rozdíl v ceně a snad i nějaké zpozdné). Do Phethanaburi jsme tedy místo předpokládaného dopoledne dorazili až po západu slunce a pak jeli asi tak hodinu a půl do Národního Parku Kaeng Krachan, od kterého jsme si slibovali celkem hodně.