Kaeng Krachan je největší národní park v Thajsku, s volně žijícími tygry, slony a nespočtem dalích zvířat. Bohužel jsme jeho možnosti značně podcenili. Za prvé – na místě neuměl téměř nikdo anglicky, takže přišel k ruce slovník z Lonely Planet, omezený, ale aspoň trochu pomohl. Za druhé, park je skutečně velice rozlehlý a bez vlastního nebo spíše pronajatého vozidla je přítomnost v tomto místě skoro zbytečná, od našeho bydlení bychom museli cestovat dvacet, spíše ale 35km. S druhým bodem souvisí i další – do určitých částí parků se pouští pouze v určité časové úseky, aby se člověk mohl ještě za světla a v bezpečí vrátit zpět. Opravdu, tahle džungle je nebezpečná, občas i vyšlapaná cesta není žádná legrace, mimo ni se bez pořádné mačety nedostanete ani na metr daleko. Po všech těchto zjištěních jsme byli nuceni si dát pouze výlet okolo přehrady, což moc záživné nebylo, přeci jen jsme všichni čekali pochody chladivým a vlhkým pralesem a ne po rozpálené asfaltce. Den nato jsme pokusili podruhé osud s výletem loďkou, který sliboval opice na ostrově jednom a buddhistický klášter na ostrově druhém. Opice jsme viděli a klášter navštívili. Bylo to drobné stavení ve stínu stromů, tak nepodobný ostatním klášterům, které jsme viděli, které mne zaujalo natolik, že jsem v něm strávil asi deset minut, bez toho, abych si udělal jediný snímek. Odpoledne jsme se přesunuli zpět do Phetchanaburi, kde jsme se vyškrábali na kopec, kde stojí klášterní komplex, v tom vedru to byla solidní očista a hlavně koupel v potu. Okolo všude běhaly nezvykle ofrklé opice, nebojící se ukrást láhev s pitím přímo z ruky, zručně ji otevřít a pak buď s ní švihnout o zem a pak z ní pít, nebo ty ještě šikovnější pít jako my, v záklonu. Dál už jsme měli v plánu objíždět ostrovy a mořské pláže, jejich nabídka a výběr byl prozatím neustále předmětem debat. Nakonec jsme se rozhodli nejdříve zajet na pláž Railay, která je kousek od města Krabi. Jana se od nás oddělila, vyzvednout si přítele na letišti v Phuketu, setkání mělo proběhnout na Phi Phi, kam se naše část dostala přes Krabi. To je typická transferní stanice – hrozná díra, kde naprosto nic není, jen přidrzlí a předražení nahaněči a taxikáři, plus dvě jídelny s totožným jídlem, které se válelo v jakési omáčce na přímém slunci, které jej jako jediné i za/ohřívalo.