Poslední den na Karimunjawě toho moc nepřinesl, chtěli jsme si hlavně odpočinout, já ještě nafotit poslední fotky na ostrově. Poprvé jsem si opařil nohy v moři, netušil jsem, že je to vůbec možné 🙂 Dalšího rána zjišťuju, že mám málo peněz, naštěstí je Boyda svědomitější, založí mne. Od lodi beru ještě cyklorikšu k jedinému bankomatu ve městě, který mi však odmítá vydat peníze. Zklamaně jedu zpět, abych si půjčil od Boydy další peníze na zaplacení. Po doplutí do Jepary beru opět cyklorikšu, aby mne vzal k bankomatu. Ten opět odmítá vydat peníze, v telefonu banka hlásí, že požadavky na platbu ani nedorazily. Když dokončím hovor, všímám si, že bankomat neumí VISA karty. Takže majitelé, pozor na banku BRI.
V Jepaře nasedáme do public busu směr Semarang, za asi deset minut jedeme, stařičký minibus neuvěřitelně kličkuje mezi osobáky. Po dvou hodinách jsme na místě, necháme se nahnat do nějaké cestovky, kupujeme lístky na bus do Jakarty. Cena je rozumná, ale když se po zaplacení dozvíme, že cesta trvá třináct nebo čtrnáct hodin a v Jakartě bychom byli až ve čtyři ráno, vracíme lístky za desetiprocentní poplatek a jedeme na vlakové nádraží. Pravda, 330.000 není zrovna málo, ale šest hodin a příjezd v deset večer je o dost sympatičtější. Vlak je dost komfortní, k dispozici je pohodlná sedačka, zásuvka na 220, až moc chladící klimačka a k tomu logicky dečka na přikrytí. V Jakartě jsme na čas, bereme Blue Bird Taxi, s taxametrem frčíme na Jalan Jaksa, ulice plná hotelů, barů, obchodů a dalších kratochvil pro cestovatele. Zkoušíme se nechat odvést k několika hotelům, všude je cena víceméně stejná Pak se scházíme s Ronim, klukem, se kterým jsme se seznámili na začátku naší cesty v Medanu, který je v Jakartě na pár dní u svého strýce.
Na ráno jsme domluveni s místními kamarádkami Boyodova kamaráda, máme s nimi jít na snídani. Děvčata nás nejen pozvou na snídani, ale pak na okruh městem, který komplet hradí – taxíky, restaurace, vstupenky. Dvěma de facto naprosto cizím lidem, neuvěřitelné. U pomníku Monas se na nás sesypou asi dvě třídy mladých holek, které se dožadují focení, podpisů, rozhovorů a jsou opravdu až hysterické, ječí na celé kolo a jsou schopny za námi i utíkat, zkoušeli jsme to. Tohle bylo fakt už dost nepříjemné, byť to zpětně působí úsměvně. Poměrně brzy odpoledne končíme naši procházku městem, pozveme naše průvodkyně aspoň na kafe, kde se taky potkáváme s Boydovým kamarádem Michalem a loučíme se.
Večer bereme taxíka na letiště, kam mi píše jedna z našich průvodkyň, že jsou prý zpožděná letadla, kvůli výpadku elektriky. Skutečně odlétáme o padesát minut později, což je hodně nemilé v Singapuru máme mít 55 minut na přestup. Když tam přilétáme, už nám u východu z letadla jen suše oznámí, že letadlo do Frankfurtu je už pryč. Dostáváme voucher na cestu tam a zpět do hotelu, ubytování, jídlo a pití na jeden den, odlétáme tím samým letem o dvacet čtyři hodin později. S námi se v této situaci ocitlo dalších asi třicet lidí, většina se bouří, především první třída, já možnost poznat takto Singapur celkem vítám. Když si stoupneme do fronty na vyřízení lístků na druhý den, přispěchá muž a začne číst jména, s Boydou jsme mezi nimi, necháme se naložit na letištní vozítko a kamsi uháníme, tuším, že na letadlo, za pár minut jsme skutečně u bezpečnostní kontroly, máme se nechat zkontrolovat a pak jít kamsi doleva. Ptám se: „který let?“. Prostě běžte doleva. Jsem z toho nervózní, u kontrol svítí lety do New Yorku a Shanghaie, jedno lepší než druhý. Vstupujeme do letadla, které je už prakticky plné a stále nevíme, kam vlastně letíme. S Boydou samozřejmě nesedíme vedle sebe, ptám se tedy aspoň jeho spolucestujícího: „promiňte, kam letí tohle letadlo?“. Muž překvapeně odpovídá, že do New Yorku, svět se mi mlží před očima. Pak dodává, že s přestávkou ve Frankfurtu, sláva! Skvěle vybavený Airbus A380 se odlepuje od země, aby po nějakých třinácti hodinách letu dosedl na německé půdě. Tam se ptáme po našich zavazadlech, nikdo nic neví, máme se nechat překvapit v Praze. Hodina letu stařičkým letadlem a jsme v Ruzyni, po zavazadlech ani památky, na reklamacích nám paní s úsměvem sděluje, že jsou stále v Singapuru, přiletí o den později a přivezou je nám až domů. Aspoň něco, já však mám v batohu bundu, Boyda ale boty, takže musí jet přes půl republiky vlakem v žabkách, aspoň, že venku nemrzne 🙂
Byt je po měsíci dost cizí místo, opět se musím naučit přivyknout některým věcem jako mytí nádobí, plnění spíže a lednice, úklid atd. Venku je na mne zima, šedo, nevlídně, stejně jako davy lidí v metropoli. Sotva se na bytě osprchuju, už bych se zase nejraději podíval po letence směr Asie, cestování je mocná droga :).
