Z čeho jsme měli do poslední chvíle vítr, tak z toho, jestli povodně nezkomplikují přílet do Bangkoku. Trochu ano, avšak jen tím, že jsme obletěli letiště asi sedmkrát z důvodu prioritních přistání letadel s humanitární pomocí. Přesun místním letem s Air Asia do Chiang Rai naprosto bez problémů, večerní hledání hotelu v cizím městě se sice bez komplikací neobešlo, ale povedlo se. Boycek, Dravon a Jana zůstali v Easy House na poměrně rušné křižovatce s bary, kde to v noci docela žilo v pokojie se sdílenou sprchou i záchodem za 250THB. My se s Ájou přesunuli do B2 hotelu, s krásným, jednoduše a moderně zařízeným čistým pokojem, vlastní koupelnou se záchodem, lcd tv, leddnicí a wifi, ovšem taky za 550THB. Vzhledem k tomu, že jsme věděli o tom, že ve městě je ještě jeden B2, druhý den jsme se přesunuli do něj – pokoj byl zařízen skromně, ubylo zásuvek na 220V, ale za 350THB šlo pořád o krásný poměr cena/“výkon“. Následuje prohlídka chrámů a města, a za tmy noční trhy, které mně osobně přišly jako vietnamské tržiště se vším všudy, jen jako bonus si člověk mohl dát pochoutku v podobě praženého hmyzu – švábi, červi apod. Jinak mne sortinent docela zklamal a stejně tak i ceny, které byly většinou fixní a na místní poměry dost nastřelené. Sice to bylo stále levnější, než u nás, ale když člověk ví, že se ty ceny v asii pohybují naprosto někde jinde, nechce se mu do takového kšeftu investovat. Tříčtvrťáky za 550THB? Ani náhodou. Den nato jsme zabloudili k denní tržnici pro místní, kde jsem téměř totožné kraťasy z 250THB ukecal na 200, Hmyzí jídlo jsem již zmínil, měl bych se trochiu rozepsat o tom, co jsme jedli běžně. Hned první ráno jsme s Ájou z B2 došli do jakési garáže, kde jsme si podle obrázku vybrali jídlo zvané Khao soy, aniž bychom věděli, do čeho vlastně jdeme a výsledkem bylo snad nejlepší jídlo, které jsme v Thajsku měli a cena myslím 25THB, takže si vemte, kolikrát jsem se mohl za ušetřený peníz za kraťasy skvěle najíst. Nezůstali jsme samozřejmě pouze u jediného jídla, ale ochutnávali jsme další a další delikatesy z místní kuchyně, která je na severu prý značně ovlivněna barmskou. Čeho jsem se ještě obával, byl nahaněči na taxi, autobusy a různé další služby. Avšak zázrak, v Rai nic takového nebylo, občas na nás někdo velice zdvořile pípl, ale stačilo zavrtět hlavou nebo rukou a byl klid. Tuk tuky jsme si vybírali ami, ne oni nás a všude v porovnání s indií až neuvěřitelný klid a pořádek. Co jsme v Rai vidět chtěli, to jsme viděli (do „bílého chrámu White Temple“ doporučujeme jet z autobusového nádraží místním spojem za 20THB, stanoviště myslím 8 a 9, sledujte velkou ceduli s odjezdy a hledejte Wat Rong Khun.), následoval přesun do Akha Hill House, který jsem objevil na netu téměř omylem.