Docestovali jsme zdárně zpět do Delhi a pustili se do nezřízeného nakupování na Main Bazaru. Peněženkou se prohnal uragán, který by si nezadal ani s Katrínou a teď nás čekají asi poslední dvě hodiny před přesunem na letiště. Přes den jsme však ještě okusili i cestování místním metrem a pověst nelhala – je opravdu nové, hezké, vychytané. Každý sice musí projít osobní kontrolou, ale i tak se provoz nijak znatelně nezadrhává. Lístky fungují systémem jakýchsi předplacených žetonů, kdy si člověk podle mapy nebo od pokladního zjistí, za kolik se kam dostane – v našem případě dvě stanice za 8Rps. Soupravy jsou nové, čisté, se zvláštním vagonem pro ženy – ty jej využít mouhou, ale nemusí, jen se tím “připraví” o pořádnou tlačenici. Ve smíšených vozech se lidi dost nevybíravým způsobem cpou dovnitř, dokud mohou, ale poté, co výpravčí zapíská, začnou jiné pověřené osoby vyhazovat ještě méně vybíravým způsobem ty, co moc cloní ve dveřích. Procházka nedaleko Rudé pevnosti měla své zláštní kouzlo. Okolo bylo sice v uzounkých uličkách velice mnoho lidí, ale ani jeden z trhovců nedorážel, nikdo necivěl, neotravoval. Konečně jsem si mohl vychutnat Indii téměř jako místních, bohužel až v poslední den. Jdu v davu, vnímám klokot sluchem, čichám pachy, dotýkám se vystaveného zboží a svým způsobem je mi příjemně. Možná tohle je ta část Indie, kterou si někteří zamilovali. Já si však nechám při další návštěvě od větších měst zdravý odstup, menší města nám přeci jen všem sedla daleko lépe a hlavně to chce poznat místní přírodu, která je místy až úžasně zachovalá. Tímto naše dobrodružtví víceméně končí, cestou do Čech nás už snad nepotká nic nečekaného. Co nejdříve se snad podělím o jakési shrnutí, až si v hlavě sesumíruju vše, co nás za ty necelé tři týdny potkalo. Teď už se ale všichni těšíme domů, na klid, pořádek, stravu a vše, nač jsme zvyklí, jen si to díky neustále přítomnosti neuvědomujeme.
Zvětšit mapu