Tenhle zápis vznikl naprosto neplánovaně, neb Indové opět přesvědčili, že jsou mistři v překvapeních. Již na Goa jsme potkali českou skupinku, kterou zastupovaly především manželky a přítelkyně Čechů, pracujících v indické Škodovce. Ty nám vyprávěly, že i po roce a půl je dokážou Indové něčím překvapit, prostě je to země, kde se nenudíte a jen tak nezapadnete do rutiny. Je zde tolik lidí, tolik prostoru, že se můžete každý den setkávat s novými a novými prožitky a naše cesta domů byla solidní tečkou na naším dobrodružstvím. Jako taxík byla domluvena dvě auta, časově na půlnoc. Pár minut před touto dobou scházíme k recepci, recepční se samolibě usmívá a sleduje zaujatě televizi. Ptáme se na odvoz, je nám sděleno, že přijede a máme se v klidu posadit. Asi pět minut po půlnoci zvedá recepční telefon a kamsi volá a když ve změti hindštiny a angličtiny uslyším slova “taxi driver”, je mi jasné, že řidiče teprve objednává. Po dalších asi patnácti minutách se otevřou dveře, do kterých se všourá ospalá zívající osoba, ze které se vyklubal řidič jednoho z aut. Dovede nás ke svému vozu, ptáme se po druhém. Prý přijede a za chvíli zmizí ve tmě, zanedlouho se přišourá zpět a bouchá na okno auta, které stojí opodál. Odtud vykoukne další ospalec, vyslechne prvního, vezme obnos peněz a je nám řečeno, že tohle je náš druhý řidič. První auto má příliš malý kufr, proto se musí batohy přivázat na střechu a jede se. Cestou stojíme dobrých deset minut v koloně před prezidentským palácem, do kterého vjíždí jakési procesí a pak už nás k letišti nic nezastaví. Už si snad ani nedokážu vzpomenout, kolika více či méně otravnými kontrolami jsme na něm prošli, ale okolo deseti jich být mohlo. Letadlo bylo mohutné, se třemi řadami sedadel na místo obvyklých dvou, dostávám místo u okna, po ploše pak jezdíme nekonečných snad dvacet minut, než odletíme. Jsem unavený, držel jsem se násilím, abych neusnul, ale čekání se vyplatilo. Vzlétáme nad Delhi, které se ještě halí ve tmě, město světélkuje a shora vypadá jako žhnoucí uhlíky, před námi je temná obloha, za námi již zvolna začíná vycházet slunce. Ihned po této velkolepé podívané usínám, abych se probudil nad patrně Černým mořem. V Kievě nás přivítala pořádná zima. Do posledních asi deseti minut před odletem jsme ani nevěděli, na kterou bránu máme jít, pak rychlý přesun do autobusu, který nás veze po ploše až k letadlu. Snažím se vyběhnout co nejdříve, ale vzhledem k tomu, že jsme nastupovali mezi prvními, jsme tím pádem téměř na konci a v teplotě okolo nuly trávím v tenké indické košili v tu chvíli nekonečné přibližně dvě minuty na schůdkách do letadla. Konečně jsme uvnitř, letadlo je poloprázdné, ihned se rozjíždíme a ve spěchu odlétáme, v Praze má být podle pilotových údajů teplota mínus pět stupňů. Tam se všichni rozdělujeme a jedeme každý do svého domova, většina s vidinou svíčkové, tataráku, řízků, prostě všeho, co jim bylo po dobu tří týdnů odepíráno. Nás vyzvedávám Pop, veze nás na Smíchov, venku je vážně pořádná zima a mraky sněhu. Doma se svlékám, hážu věci na lino v kuchyni a jdu se hned koupat a po této očistě je mi naprosto skvěle a mám téměř strach se dotknout věcí, které jsem ještě před chvílí nosil na sobě. Následovalo dvanáctihodinové koma, jinak ani nemůžu ten bezesný spánek nazvat. Dnes ráno jsme vyrazili na drobný nákup, venku je mínus osm, v obchodě napůl žertem, napůl vážně chci začít smlouvat o ceně. Všude je v porovnání s Indií neuvěřitelný klid a čisto, nemusím se neustále dívat pod nohy do čeho šlápnu. Jsem opět v kulturním šoku, kdy mi dělá problémy dělat věci zase jinak, než jsem je dělával po dobu tří týdnů. Další šok byla televize a věci, které mi vážně nechyběly – debilní reklamy, šarády, skandály “celebrit” a zasraný bulvár. Teď sedím v teple, loupe se mi kůže na levé straně hrudníku, popíjím bylinkový čaj a urovnávám myšlenky na to, co budu psát příště. Rád bych něco skromného, ve zkratce napsaného, ale zase nechci aby se mi ztratily vzpomínky na tolik úžasných okamžiků, které jsme všichni prožili. Třeba jen koupě sim karty v krámku bez elektřiny, kde se musí sepsat regulérní smlouva a přidat fotografie. Co dělat, když ji nemáte? Já zaplatil dvacet rupek za to, že si mne majitel obchodu vyfotil mobilem na ulici. Tohle se u nás stát nemůže a nechat to zapadnout by bylo škoda, co říkáte?