Je to vážně skvělé, probudit se ráno, mít jasný plán a zatím naivně myslet, že to tak skutečně bude. Plán se sice zdařil, zdaleka ne však tak hladce, jak jsme si to malovali. Mluvím teď o přesunu z Bukit Lawang do Tangkahan. Města jsou od sebe vzdušnou čarou asi 30km, navíc v rámci jednoho národního parku, přeci mezi nimi musí být přímý spoj. Mno…

Probouzím se před šestou, venku je ještě solidní šero, beru foťák a jdu ven zkusit nafotit východ slunce. Projdu ještě spícími uličkami stánkařů, někde teprve slyším z domků budík, jinde už věší první zboží. Přecházím visutý most, jdu cestou, kterou jsme šli den předtím do pralesa. Selamat pagi, zdraví mne pár lidí, opět se od rána usmívají. Pět minut se škrábu po kluzkých shodech k ubytovně On The Rock a uvědomuji si, jak je padlá na hlavu. Kus lesa musel být vysekán, aby se postavilo pár chatiček mezi kterými je na krátko posečený trávník a hřiště na badminton. Když připočtu, že i když jsou na kopci a i přesto nemají žádný výhled, skutečně tenhle pobyt u džungle nechápu. A právě o ten výhled mi v tu chvíli šlo. Zklamaně jdu zase pryč, cestou se ke mně přidává pes a i přes volání majitele se nechce vracet. Cestou se zastavuju u mužů, kteří mají na okraji lesa postavený stan, kde bydlí a celý den jen číhají, kdy ze stromů spadne další koule smradlavého ovoce durian. Tu pak seberou, očistí a čekají dál. Městečko mezitím pěkně ožilo, jdu se najíst, Boyda už je vzhůru a čeká na snídani. Dáváme si celkem na čas, z Green Hill odcházíme okolo jedenácté.

K autobusu je to 20 minut pěšky, jdeme po rozpálené silnici, za chvíli nás dožene becak, necháme se svézt. Tam prakticky hned odjíždíme minibusem směr Binjai, kde musíme přesednout na bus. Jsme tam něco před jednou, místní ochotní lidé nám sdělují, že spoj jede ve dvě. Jdeme do jídelny, kde před nás postaví pár talířů, na každém je jiný druh jídla. Opět přijde místní muž a radí, že máme sníst, co chceme a to taky zaplaíme. Co zbyde, to se odnese. Zajímavý systém, navíc příjemně pikantní a chutné jídlo. Před druhou se vracíme zpět k autobusu a čím dál více si uvědomujeme, že tady moc bělochů nevídají. Sedáme si na lavičku poblíž kruhového objezdu, auta přibržďují, některá úplně staví, lidé na nás civí s otevřenou pusou a občas pokřikem.

Po půl třetí se přikodrcá stařičký autobus, téměř plný, sedáme dovnitř na zadní sedadla. Rozhlížím se kolem, lidi na nás zase civí, stará paní vedle mne si chce vehementně povídat, ale indonésky. Našel jsem jak se řekne, že indonésky neumím a přečetl jí to. Mohla se potrhat smíchy a vyprávěla to všem okolo. Cesta celkem ubíhá, ale po hodině už nevím, jak na těch koženkových sedačkách sedět, cesta se navíc z asfaltky pro dvě vozidla proměnila v kamenitou cestu pro občas sotva jedno. Jedeme téměř krokem, na sedačce občas nadskakuju.

Po asi dvou a půl hodinách najednou všichni vystupují, to už je Tangkahan? Ne, opravuje se most, dále si musíme pronajmout motorky, respektive řidiče s motorkou a dál jet s ním, prý asi 30-40minut. Buď toto nebo…uvědomuji si ze vlastně žádné nebo neexistuje, už se pomalu smráká tudíž jakékoliv veřejné spoje přestávají jezdit. Takže vzhůru na motorku a za asi 35 minut jsme u už uzavřeného informačního centra. Venku stojí muž, pořád se snaží někam telefonovat a naznačuje, že máme počkat. Poté nás převede do ubytka Mega Inn, požaduje po nás 10.000IDR,prý za používání mostu. Divíme se,ale jeho tvrzení podpoří i personál ubytka. Platíme tedy. Ubytování je v dřevěné budce s vlastní sociálkou za příjemných 75.000IDR (150czk).

Ráno se jdeme projít mezi palmové plantáže, které tam jsou všude okolo. Bereme to boční cestou, vlevo plantáž, vpravo prales. Z něj se ozývá množství zvuků a hluků, z plantáže vůbec nic. Uvědomuji si, jak moc nepřirozené jsou. Dále se projdeme ke slonímu táboru, ve velkém výběhu mezi palmami postává asi sedm zvířat, dost příjemná změna oproti Thajsku, kde je měli přivázané na betonu bez krytí. Po návratu do ubytka nás čekalo překvapení v podobě Marca a Becky, kteří dorazili na stejné místo nezávisle na nás. Spolu s nimi přijel i anglický pár žijící v Singpuru. Jen co shodili batohy, vyrazili na koupání k vodopádu a vzali nas s sebou. Musela se přebrodit řeka, projít menší proti proudu a po chvíli jsme narazili na vodopád, paráda. Večer se opět spustil solidní liják, který tak dovršil můj relaxační den.

Další ráno jsme se vydali opět směrem Medan, zase public busem, který nás za 50.000 povozil asi 3,5 hodiny. Pak asi hodinu smrz dopravní zácpu ke známému Sultan homestay. V Corner Cafe Raya se nás sesypali školáci s prosbou o rozhovor, tentokrát asi v deseti najednou. Cesta nás dost unavila, jde se brzy spát.

tata boyda
tata boyda