Právě opouštíme snad nejkrásnější kus země, jaký jsem kdy navštívil, snad ne navždy. Z Medanu vyrážíme brzy ráno, projedeme se autobusem na Amplas, odeženeme pár dotěrných nahaněčů do minibusů, nasedáme do public busu, který je o několik úrovní jinde než ty předchozí- velký Mercedes Benz, který však má svoje nejlepší roky už za sebou, minimálně patnáct let. Uvnitř se po nějaké době dám do řeči s místním, chvilku se pomocí něj snažím učit indonéská slovíčka a fráze, pak se dostane řeč na Českou Republiku a Prahu. Jako jeden z mála se mne nesnaží oslnit znalostí českých fotbalistů, což oceňuji, vím o nich méně, než místní. Ukazuju mu pár fotek Prahy, Českého Ráje, Sněžky, Mikulova. Muž je zvídavý a zaujatý obrázky natolik, že téměř zapomněl vystoupit.
Teď něco málo faktů- jezero Toba se nachází na dně vybuchlého sopečného kráteru, rozměry má asi 100x30km a největší hloubka je přes 500m. Uvnitř se nachází ostrov Samosir, kde jsou také patrně všechny ubytovací zařízení v této lokalitě, nejčastěji ve městě Tuk Tuk, kam míříme i my.
Když se sjíždí z okraje kráteru dolů, uvědomuji si, že mám stejný pocit jako když se člověk proplétá serpentinami někde u Jadranu. Je to stejně působivé a už se těším, až se v jezeru okoupu. Dozvídáme se, že v busu s námi jede i Belgičanka, která je v Indonésii již třetím měsícem. Na lodi k Samosiru se s ní dáme do řeči, informace potvrzuje a je dost překvapena, že to vše již víme. Začíná pršet, na nějakou potulku po městě a hledání ubytování můžeme zapomenut, necháme se tedy lodí vysadit u Hotel Carolina’s (každý hotel na pobřeží má své vlastní molo a loď z Parapatu je postupně obeplouvá) v čistém pokoji v napodobenině domu původních obyvatel, kteří si říkají Batakové, k nimž se ještě na chvíli vrátím později.
Ráno si půjčujeme skútry a vyrážíme na objížďku ostrova, primární cíl jsou termální prameny kousek od mostu, který spojuje sever Samosiru s pevninou. Podle mapy,kterou jsme dostali v hotelu, je to k nim cca 43km, ale pocitově jsem měl dojem z daleko delší trasy. U termálních pramenů jsme narazili na Belgičanku, dorazila chvíli před námi, jdeme s ní do míst, kde horká voda pryští ze skály a podnikaví místní lapají do trubek a rozvádí je odtud do svých něčeho, čemu se dá s davkou fantazie říkat lázně. Po pár desítkách metrů průtokem mezi skalami je totiž sirná voda dokonale chladná. Nahoře ze sopouchů vane horká pára s typickým zápachem, technika zde dostává asi solidně zabrat. Krajina okolo jezera Toba je pro mne naprosto fascinující, tolik superlativ jsem o žádném kusu země nikdy nahlas myslím neřekl. Chvílemi jsme jako v Alpách, chvíli jako na Zélandu, prostě nádhera. Nazpět se zastavujeme u pár místních památek, především v živém skanzenu s muzeem v Armalita.
Jedná se o vesnici Bataků s původními domy, ve kterých stále žijí lidé. Uvnitř je pouze jedna místnost, kde bydlí celá rodina, která může čítat i dvacet lidí. Uprostřed je “kuchyň”, tedy místo na vaření, nad kterým je jakýsi rošt na sušení potravin. Vlevo vzadu je díra do podlahy, tedy záchod. Dům stojí na kůlech, pod dirou se o to, co spadne, postarají zvířata. K batacké historii patří i popravy za těžké zločiny. Ty bývaly skutečně velice kruté a končily konzumací vnitřností odsouzeného obecenstvem. Náš průvodce nám vše popsal velice barvitě a názorně. Pokud se zde dostanete, pamatujte, že průvodce není v ceně, ta je zvlášť a dá se smlouvat. Venku jsem neodolal a pořídil si první tričko, holt moje slabost:)
Projíždíme samosirským venkovem, dojedeme pod úžasný vodopád, který je ale pěšky bohužel asi nedostupný. Po návratu na hotel si začínám uvědomovat, že byla blbost nekoupit si opalovací krém, ruce i nohy rudnou dost šíleným tempem a jediné, co mi místní neustále nabízí je opalovací krém s faktorem 50 a cenovku asi 300czk.
Druhý den není tak slunečno, Boyda chce odpočívat, já pokračovat v průzkumu ostrova na motorce. Stačí však, že se projdu chvilku na slunci, abych si uvědomil nesmyslnost toho nápadu. Holt si dám taky relax, vyzvednu prádlo, které však i přes průchod asi pračkou nedošlo mnoha změn. Indonésie dorovnala v tomto skóre s Indií i Thajskem.
Večer se spouští zase solidní slejvák, doprovázený tentokrát i bouřkou. Snažíme se koupit letenky do Denpasaru na Bali, kde chceme další den přeletět. Ceny jsou příznivé, časy taky, narazíme však na nemožnost zaplatit letenky kartou méně než 48 hodin před odletem. Musíme tedy využít kanceláře hotelu a za pěti procentní příplatek kupovat přes ně. Nakonec budeme opět celý den na cestě, co už. Tešíme se na Bali!
