Když v průvodcích a na internetu není o nějakém místě mnoho informací, měl by člověk zpozornět. To jako fakt, protože to může znamenat asi jen dvě věci. Buďto panenské místo nedotčené turismem nebo tam prostě “nic není”. A co si budeme nalhávat, na Cebu panenská místa asi neexistují.
Kusé zmínky o městě jménem Balamban mohly dát tušit, že s tímhle místem to není žádná sláva, ale vidina blízkosti hor a pronajatých skútrů byla lákavá. Proto jsme se vydali navzdory nabídky taxikáře v Cebu na soukromý odvoz až na misto za 2000php, na autobusové nádraží, kde nás naložili do stařičkého stroje a naúčtovali 70php za osobu.
Bus klasicky po asijsku co chvíli zastavuje, nabírá nebo vykládá lidi, klidně co 200m, zastávky neexistují. Vzdálenost asi 65km tak jedeme tři hodiny. V Balambanu vystupejeme na konečné, autobusový terminál, kde se na peronu hraje na dvou stolech hrale billiár. Chvilku lovíme, kde se ubytovat, v Rough Guide byl akorát Sailor’s Cabin, volba je jasná. Když chceme sehnat odvoz, do půl minuty to ví celý nádraží. Naše bílý obličeje vzbuzují dost pozornosti, angličtina selhává, hlavou bleskla vzpomínka na město Jepara na Javě, kde situace byla podobná.
Řidič a štíplístek z busu se nabízejí, že nás vezmou. Soukromý odvoz busem před ubytko, proč ne? Jedeme stejnou trasou zpět, jsem zvědav na cenu. Překvapivě stačil úsměv, poděkování a potřesení rukou. V Sailor’s Cabin bereme pokoj s palandou, vlastní sprchou, záchodem a gekonem za 600php. Je tam čisto, uklizeno, pořádek, německý majitel se nezapře. Stejně tak, že odměřuje zaměstnancům přestávky pomocí školního zvonku. Motorky se nekonají, ve městě je k půjčení prý jen jedna, plán dostal sakramentskou trhlinu.
Druhý den se jdeme podívat odpoledne do města, já zabřednu s foťákem na trhu mezi lidmi, Boyda se vrací zpět. Cestou se zastavuju v mahjongové herně a pak u biliáru u silnice. Abych tam nečučel jen tak, dávám si colu, stoji všude 10php. Po chvilce jsou hráči svolní k focení, čehož s radostí využívám.
Na další ráno jsme si domluvili výlet do hor, nafotit ranní kopce. Místo auta přijely dvě motorky, z toho ta pode mnou měla cestou defekt. Chlápek vytlačil asi 300m do kopce, kde byl servis na motorky, před pátou ranní dokonce funkční. Druhý řidič motorky nelení a naloží nás na tu svou oba, vyfuní s ní na kopec, kde marně čekáme, až se roztrhají mraky. Necháme se tedy dovézt k vodopádu, po asi dvaceti minutách chůze jsme přišli k jakési cementové kaskádě, barvy bílo červené, ve které navic netekla voda. Takovou věc jsem odmítal fotit, zpětně toho lehce lituji, něco tak bizarního pojmenované vodopád jsem ještě neviděl.
A co dál? Na ostrov se valí (super)tajfun, jih by měl být klidnější, tentokrát los padl na město Moalboal. Zůstaňte s námi!