Konečně Bali, ostrov, který má spousta lidí jako synonymum ráje. Chtě nechtě, od jezera Toba jsme museli cestovat opět přes Medan, tentokrát kvůli menšímu časovému presu pronajatým minibusem za sympatických 80.000 (160czk) s odvozem až k letišti, kde se s námi přišla rozloučit kamarádka Mona s jejím kamarádem Ibenem. Do Denpasaru jsme doletěli okolo půl dvanácté v noci. Rozhodně jsme v tomto městě nechtěli zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné a rozhodli se odjet do Ubudu rovnou. Před letištěm se na nás sesypávají taxikáři s přepálenými cenami, ujímá se nás chlap s celkem rozumnou cenou, vede nás k autu, které ani nemá potřebný nápis Taksi na střeše.
Dojedeme na místo, Ubud spí, my máme jen adresu ubytování, které jsme našli na internetu, rezervace si neděláme. Ubytování po chvíli nacházíme, vstupujeme na zahradu, kde je i malý hinduistický chrám. Zkoušíme klepat na různé dveře, které by mohly být něco jako kancelář, ale bez výsledku. Jdeme zpět na ulici, chodíme od ubytka k ubytku, u většiny zahrad je zavřena brána, zvonek samozřejmě nikde. Po nějaké době nacházíme otevřenou zahradu, na zápraží jednoho domečku spí na dece před puštěnou televizi starší muž a asi tak tříleté dítě. Opatrně muže budím, neštěstí má volný pokoj, vede nás rozespale po schodech nahoru a v tu chvíli je i 140cm široká matrace na rozvrzané bambusové posteli něco, co jsme schopni do rána zvládnout. Než se stačíme rozkoukat, pan domácí donese vajíčka natvrdo a čaj. Ráno snídaně, bohužel nejsou schopni poskytnout pokoj s oddělenými postelemi, jdeme obejít par okolních zahrad, kde jsou ubytovny a nabídka soukromého pokoje pro každého v bungalovech za 100.000 v Secret Garden je celkem neodolatelná, jdeme do toho.
Po přesunu jdeme do Monkey forest, menšího lesíku na okraji města, plného opic, poměrně ofrklých. Odpoledne procházka městem a uvědomění si, že tady to na dlouho není- příliš mnoho turistů, obchodů s často poměrně nesmyslným zbožím. Kdesi jsem četl, že Ubud je kulturní centrum ostrova a jeho atmosféra je natolik silná, že se turismem nedá přebít. Za sebe musím říct, že na mne nedýchl ani náznak kulturní atmosféry. Více mne z,:aujalo, že téměř každý dům má na zahradě menší chrám, hinduismus zde skutečně ještě silně žije.
Další den si půjčujeme motorky a jedeme na průzkum okolí. Už po chvíli se jemně ztrácíme, dojedeme do města, kde je nádherný výhled na terasovitá rýžová políčka. Zastavujeme, že si je nafotíme, najednou se u nás objeví chlap s trhacím bločkem se “vstupenkami” a požaduje 5.000IDR za výhled a focení. Tuším, že na něco takového nemá právo, každopádně jej v tom odmítáme podporovat, popojedeme kousek a sedáme do nějaké kavárny s výhledem a fotíme jak diví. Účet za džus je docela studenou sprchou, holt za blbost se platí, kdybychom vydrželi, měli bychom to o kus dál zadara. Naplánováno máme dojet až k jezeru Batur což podle pana domácího má být na dvě hodiny. Cestou chceme navštívit jeden dva chrámy, při dostatku času cestou nazpět ještě jeden. Vzhledem k bloudění a prudkému dešti u prvního chrámu si uvědomujeme, že k jezeru dojet nepůjde. Jedeme zpět do Ubudu, kde zjišťujeme, že celý den nespadla ani kapka, paní domácí kropí hadicí zahradu. Ráno nás čeká přejezd do Amedu, chceme udělat pokus číslo dvě s jezerem Batur.
