Cesta se přehoupla do druhé poloviny, vůbec nás to netěší, ale ještě nás čeká spousta zážitků. Po snídani v Ubudu vyrážíme, velký batoh mezi nohy, malý na záda. Chce to trochu zvyku, ale jde to, Boyda to má díky většímu batohu těžší. Amed leží na východním pobřeží, my však jedeme přes sever, chceme vidět jeden chrám na jezeře. Tentokrát již bez bloudění, cesta neustále stoupá, hory se pomalu zvedají. Na hřebenu nás překvapí jakési mýtné za přejezd horské oblasti, platí jej skutečně všichni, včetně místních náklaďáků. Sjíždíme k jezeru,občas se poptáme na cestu k chrámu, čtu jeho jméno, zdá se, že máme dobrý směr. Když projedeme horskými vesničkami, jsme na konci silnice, před námi jen skály a jezero, u cesty jakýsi chrám. Jdu obhlédnout, kudy k chrámu, přeci jen má být na vodě. Po chvíli potkáme muže, který nám vysvětluje, že sice jsme u jezera, ale špatného. Batur nebo Beratan, holt chyba se vloudila. Rozhodně nelituju, ten původně plánovaný by byl asi turistická masírka, tady jsme sami a můžu si v klidu vyfotit mnichy sledující na lcd televizi fotbal. V chrámu dělají neuvěřitelný kravál cikády, všechny synchronně vydávají zvuk podobný alarmu, hodně nepříjemně to bodá do uší.
Opět jedeme do kopců, běloši na motorkách tady očividně moc často nebývají, ve vesničkách na nás celkem civí. Občas projíždíme krajinu v mracích, ze kterých se náhle vynoří úžasná scenérie nebo pagody chrámu. Čas nás začíná tlačit, na focení bohužel nezbyl. Podle mapy nacházíme jakousi zkratku k pobřeží, chceme ji zkusit. Mít místo skútrů kamzíky, tak snad, takhle to po sto metrech otáčíme zpět na hlavní. O pár kilometrů dál nám místní radí jinou cestu, tentokrát skvěle sjízdnou, jedeme tam.
Po nějaké době vyjíždíme z mraků, teplota se z ani ne dvaceti vyhoupne přes třicítku. První výhled na prohnutou hladinu moře mne naprosto odzbrojuje. My i motorky máme žízeň a hlad, zastavujeme u prvního warungu a za sebe musím říct, že lepší jídlo jsem v Indonésii zatím neměl. Podle mapy nás čeká ještě okolo čtyřiceti kilometrů, čas kvapí, nasedáme a jedeme dál, až se dostaneme na okraj Amedu, kde zastavujeme. Hned k nám přijíždí muž, jestli sháníme ubytování, že má. Říkáme mu náš rozpočet a požadavky, muž potvrzuje a vede nás dál až ke svému podniku Rising Star. Ukazuje nám pokoje, s oddělenými postelemi mají pouze rodinný bungalov za 250.000, pak nám ale nabízí separátní pokoje za 100.000(200czk) s klimatizací a výhledem na moře, jde tomuhle odolat? My takové nabídce odolat nemohli. Vedle nás bydlí dvaačtyřiceti letý francouz Philip, zasloužilý kalič, který jezdí do Amedu a okolí již devátým rokem, místo si pamatuje jako pláže bez jediné ubytovny, teď skrz ně není na pobřeží téměř vidět.
Očividně jsem měl už dost cestování, ráno se probouzím skoro v poledne, Boyda už ma po procházce po šnorchlovačce a dlouhe procházce po pláži. Ta u nás je z oblázků, chodit naboso se po tom moc nedá, zato po pár metrech se ve vodě otevírá svět plný krásných ryb a korálů, bohužel korálů ve valné většině mrtvých. I tak je to nádherná podívaná, lezu z moře totálně rozmočený, ale spokojený.
Já to na jednom místě prostě dlouho nevydržím – další den zase sedáme na motorky, chceme si decentně projet okolí, projedeme pár vesniček při pobřeží, čím více se vzdalujeme od Amedu, o to větší atrakcí opět jsme. V jedné sjedu k pobřeží, cestou kromě pár volně probíhajících domácích zvířat po cestě narazím i na místní mladou nahou děvu koupající se v jakési nádrži na zahradě. Vesele mne zdraví, nemá potřebu se zakrýt. Po návratu do Amedu jedu do jediné internetové kavárny ve městě zkusit nakoupit letenky na Javu, z tabletu se to nepodařilo. Bohužel ani pc nepomohlo, nákup odkládáme do Ubudu a jedné z cestovních agentur. Odpoledne se chce Boyda věnovat odpočinku, já opět projet okolí. Beru to směrem jako dopoledne, po pár kilometrech mne zaujme odbočka z hlavní cesty. Když já si věci rád zkusím na vlastní kůži, zatáčím doprava. Po ani ne padesáti metrech jsem ve vesnici, ale o další úroveň chudoby níže. Nemám morální sílu ani vytahovat foťák a dělat z těchto lidí exponáty ze zoo. Po hrbolaté silnici běhají polonahé děti a taky domácí zvířata – psi, slepice, kozy, prasata. Realita na Bali, o které nemá valná většina návštěvníků ostrova ani ponětí.
Večer se v protější restauraci předvádí balijský tanec, jdu se tam podívat, v tanečnici poznávám jednu z děvčat z personálu. Ta o pauze také přijímá a následně roznáší objednávky. Když se vrátím přes ulici, vidím, že se k našemu stolu přidal Philip a hlavně pan domácí. Ten za chvíli nechá donést místní alkohol z jistého druhu palmy- Arak, domácí výroby. Alkoholu v tom v porovnání s nejen evropskými drinky není mnoho, chuť je velice specifická, mne však příliš nechutná. Boyda se nechce nechat zahanbit, dává chladit dovezenou slivovici, tu pak dá ochutnat Philipovi i panu domácímu. Ten po prvním doušku předvádí, jak ho to pálí uvnitř a kudy zrovna horko postupuje. Po nějaké době se začíná potit a pak bez rozloučení zmizí docela.
Další ráno se vracíme zpět do Ubudu, nechceme jet nejkratší cestou, Philip nám doporučil pláž s černým pískem, chceme to omrknout.
