Pan domácí v Secret Garden nás ráno nakládá do auta, cestou na letiště vypráví o své rodině, ostrově, společnosti, náboženství, škoda, že jsme takovou “přednášku” nedostali při příjezdu. Přiznávám, že se mi tento ostrov hodně zalíbil, nejraději bych celou Jogjakartu vypustil, prodloužil si pobyt na Bali a znova si projel hory.
V Jogjakartě se necháme dovézt na Jalan Sosrowijayan, kde má být spousta levných hotelů. Pár jich projdeme, než zakotvíme v Karunia, vypadá čistě, klidně a za rozumnou cenu i se snídaní. Hned si domlouváme výlet na druhý den, k blízkým chrámům Borobodur a Prambanan. Odjezd je v pět ráno, asi jsem se musel zbláznit. Večer jdeme brzy spát, klid za hotelem ruší kostel, ve kterém se během bohoslužby odehrává regulérní koncert – kytary, klávesy, bicí, zpěv věřících a to vše pořádně nahlas. Spousta energie, je to až neuvěřitelné, jak může křesťanství být moderní. Po bohoslužbě se postupně začaly ozývat dva nebo tři karaoke bary kdesi pod okny, kromě hudby se z nich line neskutečně falešný ječivý zpěv, opět řádně nahlas. Ve vedlejší uličce se začala scházet místní omladina, kromě hlasitého halekání místní hejsci jednou za čas zatúrují motorkou. Mám žízeň, nemůžu kvůli kraválu spát, asi v jedenáct vztekle pochoduju ven, koupit pití a poptat se na výměnu pokoje za klidnější, ty do ulice jsou na tom lépe než my vzadu. Prý až zítra, na pokoji zarážím špunty do uší tak hluboko, že se každou chvíli musí navzájem dotknout a okolo půl jedné konečně usínám.
V půl páté budíček, v pět nasedáme do minibusu k dalším několika bílým tvářím, abychom byli těsně před šestou u chrámu Borobodur. Dokud neprojdete branou a zahradou, není vůbec vidět, skutečně se jim podařilo jej skrýt tak, aby nešel zdarma z dálky fotit. Na všech leteckých snímcích působí tak působivě a majestátně, očekávání predčilo realitu. Na chrám máme dvě hodiny, tak akorát to stačí, průchod přes uličku se stánky u východu zabere dobrou čtvrt hodinu. U Prambananu jsme někdy po desáté, máme opět dvě hodiny na prohlídku. Stejně jako Borobodur je umně skryt okolním porostem proti nežádoucím pohledům. Malém bych zapomněl, vstupné do Boroboduru je 20$, do Prambananu 18$.
V Jogjakartě jdeme na jídlo, Boyda si pak v hotelu domlouvá dvoudenní výlet na sopku Bromo, zůstanu ve městě sám. Když ráno vyjdu do ulic, město už hezky žije, svou atmosférou mi čím dál více připomíná Chiang Mai, čilé turistické město na severu Thajska, jen Jogja je jakási živelnější. Najít v sedm otevřenou jídelnu je kumšt, beru s povděkem stánek u ulice, za pár korun kus předem pečeného kuřete s rýží, tohle mne musí zákonitě prohnat. Pak beru první cyklorikšu ( než mne nazvete otrokářem, tak si buďte vědomí toho, že v Jogji na kratší vzdálenosti prakticky jiná volba není, motorikši jsem za celou dobu viděl tři) směrem k sultánovu paláci, před ním chvíli pozoruju muže hrající šachy, dva staříci to fakt válí, holt několik hodin praxe denně 🙂 .
Palác jako takový mne nijak moc nezaujal, zato na jednom nádvoří za mnou přichází starší muž z personálu, vřele mne zdraví a pak mi začne líbat ruku. Přesouvám se směr vodní palác, vcházím dovnitř, opět vidím zvědavé pohledy místních, především děvčat, především jednoho, které sedí na protějším schodišti. Začnu se pomalu procházet uvnitř, děvče ze schodů naproti mně. Když se máme minout, pozdraví mne a ptá se na standartní otazky ( odkud jsem, jak dlouho ve městě, kde jsem už v Indonésii byl atd..), je překvapena, když jsem občas schopen reagovat v indonéštině, ona prý se učí asi měsíc anglicky. Tak nějak plynule přejde do výkladu o vodním paláci a začne mne tam provázet. Po nějakém čase si říkám, že jsem asi naletěl, že slečna bude něco jako samozvaná průvodkyně, jak už to v těhle zemích bývá, ale jen u mužů, pravda. V duchu počítám, kolik mne to bude stát, slečna mne protahuje uličkami, kam bych sám netrefil. Když dojdeme na konec, vysvětluje mi, že zůstává, že se omlouvá za případné nedorozumění. Pomalu sahám do kapsy pro peníze, slečna překvapuje znova. Průvodce cizincům dělá v rámci svého studia angličtiny, takhle si ji procvičuje, žádný obnos neočekává. Tohle jsem tedy nečekal, nejmilejší překvapení z Indonésie. Začíná pršet, jedu se schovat na hotel.
Další ráno jsem opět brzy vzhůru, mám v plánu projít si Malioboro, což je nákupní zóna, pro turisty i místní, stovky stánků a obchodů po obou stranách dlouhé ulice. Když se vracím zpět, po pravé straně vidím vchod kamsi, neskutečně mne to táhne dovnitř a vcházím do jakési uličky uvnitř budovy. Všude je neskutečně množství lidí a zboží, těsně u vchodu se mne ujímá stařík, provází mne a vysvětluje, že jsme v Pasar Behringarjo, tedy bazaru s tradicí už od osmnáctého století. Tady jsem s jist, že mne finanční ztráta nemine, zcela jistě u nákupu zboží, kam mne vede. Beru hromadu koření, především chilli, pak se muže zbavuji a jdu odnést věci na pokoj, abych se odpoledne znova vrátil. Tentokrát si market procházím pomalu sám a důkladně. Fascinuje mne rozloha, podle mne jde o změť uliček na ploše menšího fotbalového hřiště o třech patrech. Zboží je rozděleno po blocích o délce tak patnáct metrů – dětské oblečení, spodní prádlo, svatební doplňky, koření, chilli, cibule a česnek, maso, ryby atd atd atd… Každá tato věc má svůj vlastní potemnělý sektor. Vlastně už ani nechci nic koupit, jen tak lapám úžasnou atmosféru místa. Odpoledne se zase spouští liják, po jídle zalézám na pokoj, abych se v noci dočkal návratu Boydy.
Ráno nás čeká cesta na ostrovy Karimunjawa, popravdě nemáme úplně jasno, jak se tam přesně dostaneme.
