Po rychlé snídani chytáme taxi směr autobusové nádraží, asi máme neuvěřitelné štěstí, ale opět chytáme na odjezdu public bus směr Semarang, odkud by měla odplouvat okolo poledne loď směrem ostrovy Karimunjawa. Za 35.000 a asi dvě hodiny jsme na místě, taxi do přístavu jede dobrých dvacet minut a stojí 85.000. Čekali jsme malý dok, dojeli jsme však do obrovského nákladního přístavu, nikdo tu neumí ani slovo anglicky, včetně taxikáře. Vypadá to, že je nějaký problém, veze nás pak do cestovky, tam je nám však angličtina taky k ničemu. I tak se dozvídáme, že loď nepluje ani dnes, ani zítra, ale až 15. Prosince, kdy už máme být z Karimunjawy pryč, tedy v Jakartě. Ehm. Další možnost je dojet do Jepary, tam by měla loď odplouvat dříve, snad i dnes. Necháme se vézt zpět na bus, cestou se ptáme, kolik by to stálo taxi do Jepary, z dispečinku nám slečna anglicky říká, že 250.000. Když jsme si spočítali, že na bus by to stálo dalších 85.000 s tím, že nevíme, kdy pojede, volíme pro jistotu taxi.
To jsme netušili, že taxikář toho v noci očividně moc nenaspal, po čase se mu začínají zavírat oči, on se ošívá, polévá si ruce a obličej vodou z petky. Rád bych ho nějak zabavil, ale jak, když nemáme společný jazyk? Takhle po hodině vykřikne “DURIAN!”, když jedeme okolo stánku na ulici, jinak je klid. Hledám ve slovníku, jak mu říct, aby si odpočinul, jaksi se s ním, zato bez bezpečnostních pásů necítím moc bezpečně. Naštěstí po nějaké době vjíždíme do přístavu v Jepaře, taxikář nelení a jede hned zpět, uf.
Dozvídáme se, že loď pluje až zítra, jdeme se ubytovat do nedalekého hotelu, hned vedle jakéhosi pouličního lunaparku, je tam neskutečný kravál, snad bude v noci klid. Bez možnosti domluvit se anglicky a s mou chatrnou znalostí indonéštiny je i výběr pokoje solidní problém, záchodový papír musím ukázat jako obrázek na vyhledávači Google, Boyda pak u stánku kreslí sprej, komára, aby koupil repelent.
Naštěstí se nás ujímá paní s malým dítětem a jakous zásobou angličtiny. Hodinu s námi cestuje po městě, v kanceláři za nás vyřizuje lístky, nakonec za svou snahu vůbec nic nechce, jen becak jsme jí zaplatili.
Večer se procházíme po lunaparku, lidi na nás hledí a bezostyšně ukazují prstem, kupodivu s jediným focením. Skutečně jsme v turisticky dost nepolíbeném kraji.
